PLYŠOVÁ PLANETA Lucie Kučerová

14. září 2011

ÚVOD:   

Asi se ptáte proč právě PLYŠOVÁ PLANETA , ani nevím jak na to odpovědět není to příběh o plyšových medvědech , ba ani o mimozemšťanech i když někteří je tak nazývají. Ba dokonce i já koho? (DĚTI S DIAGNOZOU DĚTSKÝ AUTISMUS). Ale tento příběh není určen jen maminkám, co doma takové děti mají je určen Všem bez vyjímky. Opět se naskýtá otázka proč? Jelikož je to příběh o mě a o tom co mi život nachystal za překvapení a nástrahy a tímto bych se s tím chtěla podělit i s Vámi.

Tento nápad vložit mé zážitky a vše kolem toho mě napadlo, když už těch příběhů ze života bylo tolik, že jsem si řekla, že to zkusím napsat a bylo i spousta lidí co mě v tom podporovalo a tak jsem se dala do práce a to je asi vše.                         

 

PLYŠOVÁ PLANETA Lucie Kučerová
14. září 2011 - PLYŠOVÁ PLANETA Lucie Kučerová

 KAPITOLA 1. 

Skoro každý večer dětem vyprávím nějaký příběh a jednou jsem jim vyprávěla o jednom mimozemštánkovi co se ztratil na naší planetě a žil s námi v naší rodině pochází z planety která je celá z plyše všechno je tam krásně měkké a teplé a nikdy žádné hádky a problémy a žádné starosti a najednou se ocitl ve světě, kde vládne chaos a stres a na nás se valí jeden problém za druhým. Byl to příběh o našem Davídkovi, který má DIAGNOZU Dětský autismus a Jiřík kterému je dnes 7 let měl spoustu otázek proč a já nevěděla jak mu vysvětlit že Davídek si s ním nehraje a nepovídá si s ním a proč má stále i na pěti letech plenky a tak jsem si vymyslela tento příběh. Nebylo to myšleno tak že Davídek je mimozemšťan, ale spíše jsem se to pokusila Jiříčkovi vysvětlit po jeho, i Jiřík ví, že Davídek není mimozemšťan a má ho moc rád snaží se ho chránit a brání ho.   

                                       
KAPITOLA 2.   

Život mi nadělil několik těžkých zkoušek, že jsem nevěděla jak se s tím vypořádat. Když se nám narodil Jiříček bylo to úžasné miminko strašně rychle se vše naučil na roce již byl bez plenek jednou seděl na posteli a hrál si tam tak sám a manžel řekl že by jsme mu měli pořídit brášku nebo sestřičku na hraní. Jenže v té době mě bylo dvacet let odstěhovala jsem se tehdy ještě s přítelem a 4 měsíčním Jiříčkem od mamky a teď jsem byla na to vše sama u mamky jsem měla jistotu, že mi s tím pomůže, že když malej Jiřík onemocní tak mi pomůže jenže Jirkovi (přítel a táta) přidělili byt v Hostinném tedy byt no, jak se to veme, byla to ratejnička, já osobně jsem tomu říkala prasečák , nebylo tam skoro nic podlahy tam nebyly, jen špína a spousta práce. Jenže u mamky už to začalo být k nevydržení, vše jsem dělala špatně, začaly hádky a bylo to tam k nevydržení a tak jsem se rozhodla, že už není na co čekat, jenže jsem si neuvědomila, kolik to bude stát práce a námahy. V den stěhování jsem se strašně naštvala na mamku a ségru, jelikož už to začalo gradovat tím stylem, že mi odsypávaly sunar pro malého Jiříka sebrala jsem svých pár věcí, sehnala odvoz a v tom mama řekla, že jí dlužíme peníze za co?? Za to že jsme bydlely v baráku, který má můj děda a máma tam nic neplatí taky za to, že jsme si s Jirkou samy vařily a oni nám to jedly no podle mámi jsme jí měly platit a tak mi řekla, že když jí nedáme peníze tak si vezme do zástavy našeho malého Jiříka. Popravdě jsem vzala malého Jiříka a jely jsme, už jsem měla těch intrik po krk. Jenže problém byl ten, že ten byteček kam jsem vzala malého Jiříka se nedal nazvat bytem byl tam takový bugr, že jsem týden neděala nic jiného, než uklízela. S mámou jsem zůstala v kontaktu dokonce jsme tam jezdily vlakem jelikož Jirka auto neměl s penězi jsme na tom byli bídně,ale za mámou jsem jezdit musela nedokázala jsem se odpoutat od rodiny sourozenců a hlavně od baráku,byla to barabizna,ale pro mě to bylo doma v Hostinným jsme to dávali do kupy jak to šlo a že to šlo vážně pomalu popravdě jsem se styděla když tam máma přijela na návštěvu. Doma pro mě stále byla Pohoř roubená chaloupka v lese do krámu to bylo 2 kilometry, jenže já v té chaloupce vyrůstala, trávila jsem tam dětství každý pátek jsem tam, jako malá holka jezdila na víkendy se strejdou Milanem a tetou Ilonou v neděly jsem s pláčem jezdila domů do Košťálova jenže tam na mě nikdo neměl čas táta veškerý volný čas trávil v hospodě a máma ta lítala kolem mého mladšího bráchy, jelikož jako malí měl padoucnici a pak máma měla práci a kamarádky doma jsem se cítila se strejdou a tetou. Pak najednou bylo po všem jednou se u nás objevil děda ten den jsem měla narozeniny já celou noc před tím nespala a když se tam děda objevil, myslela jsem, že mi jde popřát k narozeninám a on řekl, že strejda Milan zemřel. Táta se z toho složil a začal pít ještě víc. Já jsem si to stále neuvědomovala ráno jsem šla normálně do školy a asi až po třech dnech mi došlo, co se vlastně stalo, strejda už mě nebude brát na chalupu. Teta tam přestala jezdit taky, jelikož se začaly dít takové věci, že můj táta na Pohoří začal brát věci a tvrdil, že je vzala teta.  V létě jsme se tam nastěhovali mi táta, máma a mí dva sourozenci sice se tam děly strašný věci, táta domů jezdil opilí a agresivní máma byla vynervovaná, mamka s tátou se stejně rozvedly a na chalupě bydlela máma s námi a táta se odstěhoval, když by tam měl bydlet táta, jelikož barák patřil jeho taťkovi mému dědovi. No čas plynul a já bydlela v Hostinném, ale o to víc tam začala jezdit máma s bráchou a s bráchama a občas i se sestrou . 

                                                   
KAPITOLA 3. 

V Hostinném jsem si začala zvykat, Jirka chodil do práce, měl to kousek s malím Jiříkem jsme za ním chodily, nosili jsme mu obědy. Jiříčkovi bylo ani né půl roku když jsem zjistila, že jsem opět těhotná. Jiříček byl strašně šikovný, už na roce bez plenek, spal ve velké posteli. A V Hostinném jsem si konečně připadala, jako doma sice to bylo těžké, ale začaly jsme se pomalu stavět na vlastní nohy. V červnu manžel pronesl, že bychom se mohly vzít, jelikož bych měla vlak zdarma jakožto jeho žena a řekl to spíše z legrace, jenže já se toho chytla a zařídila jsem vše, co šlo. Na svatbě jsem chtěla mít i mamku a sourozence jenže máma mi řekla, že nepřijede, jelikož si nepřála, abych si vzala Jirku. Svatba byla strašně malá a chudá Jirkovy to odsvědčila kolegyně z práce a mě jeho kolega a nafotila nám to další paní od Jirky z práce. Všichni jsme se naskládaly do jednoho auta. Šaty jsem měla taky půjčené, od manžela kolegů z práce jen prstýnky byly naše, ty jsme si koupily samy ani hostina se nekonala. Prostě jak se říká: kde nic není ani smrt nebere. Ale mě to bylo jedno, sice jsem do poslední chvilky čekala, že se otevřou na radnici dveře a vejde máma, ale nestalo se tak. Popravdě ad už s mámou nebo bez ní pro mě to byl ten nejšťastnější den hned po narození našeho prvního syna. Bohužel tam nebyli ani manžela rodiče jeho tatínek umřel před 6 roky a maminka měla spoustu práce ta bohužel nestíhala. Jinak doma v Hostinném už to taky bylo veselejší dokonce jsem od manželových kolegů z práce, jako svatební dar dostaly bojler, ano bojler, obyčejná věc a já z toho měla strašnou radost. Jiříček nám rostl jako z vody a máma ta k nám jezdila jen když něco potřebovala a nebo kouknout co nového jsme si pořídily. A doma se vše chystalo na příchod Davídka .     

                                                                                                                   
KAPITOLA 4.    

Bylo to v srpnu zrovna v Hostinném byla pout a já měla ještě tři týdny do porodu chystali jsme se s manželem a malím Jiříkem na pout, jenže když jsem ráno vstávala tak jsem měla strašné bolesti asi po hodině jsem zjistila že to nejsou poslíčci, nýbrž kontrakce a byly po 4 minutách šla jsem k manželovi do práce že zavolám mámě ad mě teda odveze do porodnice jenže ta mi řekla že teď nemá čas že dopije kafe a přijede já bez telefonu doma v bolestech, když máma konečně přijela s jejím novím přítelem, tak jsem měla bolesti asi po třech minutách a do porodnice to bylo 15 kilometrů. Což jsem myslela, že nezvládnu a máma úplně s ledovím klidem podotkla, že si dá ještě kafe. Na to jsem neměla slov řekla jsem jí ad mi půjčí telefon že tedy zavolám sanitku a pojedu sanitou. Konečně si máma uvědomila, že si srandu nedělám a vážně rodím. Můj brácha doma hlídal Jiříka, jelikož jsem chtěla mít manžela u porodu. Když jsme konečně dorazily do porodnice tak jsem šla rovnou rodit  manžel běhal po porodnici a vyběhával papíry a já mezi tím porodila našeho Davídka, manžel to málem prošvihl jaká to byla rychlost. Davídek se nám narodil něco málo po dvanácté hodině odpoledne. Manžel kouknul na Davídka a musel jet domů za Jiříčkem s tím, že se druhý den staví i s Jiříkem a bráchou. Davídek byl hrozně malinkatý, vážil jen 2400g a měřil 48 cm. Ale byl nádherný, sice jsem se ho malinko zezačátku bála vzít do ruky, jak byl malí, ale i to jsem zvládla. Už v porodnici měl Davídek takové zvláštní projevy strašné křeče, ale doktoři mi řekly, že to nic není a pustily nás domů i s tím že Davídek měl žloutenku. Jiříček měl z brášky velkou radost Davídek byl strašně tiché dítě skoro nikdy nebrečel a na rozdíl od jiných miminek měl skoro pořád propnuté prstíky, což doktoři nám opět říkaly, že to nic není, že se narodil o něco dřív, že vše dožene. Ty jeho záchvatíky přetrvávaly, ale nevěděla jsem co s tím když nám lékaři říkaly, že to nic není. Máma když ho viděla tak řekla doslova cituji: fuj ten je hnusnej. Což to se mi nelíbilo, pro mě a manžela to bylo druhé nejhezčí dítě hned po Jiříčkovi. Zhruba po třech měsících zmizely i ty Davídka křeče, ale stále měl propnuté prstíky sice jeho vývoj byl trošku jiný než u Jiříka. Davídkovi všechno trvalo o něco déle, podle doktorů to bylo tím, že se narodil dříve a podle mě to bylo tím, že na něj nemám tolik času jako na Jiříka teď, jsem běhala kolem dvou dětí a do toho domácnost. Zkrátka žádná legrace a máma ta stále jezdila, jen aby kritizovala. Manžela maminka k nám také občas jezdila,ale ta to měla složitější, jelikož neměla auto a chodila do několika zaměstnání.

                                                                                            
KAPITOLA 5. 

Čas plynul a kluci nám rostly jako z vody, oba dva byli úžasní, mamka k nám stále jezdila s tím jejím přítelem, mně se teda moc nelíbil, ale máma s ním byla šťastná, tak co by ne. Občas u nás byli přes víkend mí dva bratříčci, ségra teda moc nejezdila, jelikož si taky našla přítele a čekala s ním miminko. Najednou mamka začala jezdit častěji, až z ní vypadlo, že by si chtěla Honzu (to je ten její přítel) vzít. Ale že neví co a jak a že by se chtěly vzít u nás v Hostinném, že máme hezkou radnici. A tak jsem jim oběhala úřady, pak jsem jim sehnala dort, pozvala jsem i tetu Ilonu a strejdu Zdenka. Chystala jsem mamce hostinu u nás doma a nakonec jsem jim to i s manželem odsvědčila manžel tedy nechtěl, jelikož věděl, jak moc mi ublížily, když nebyly na mojí svatbě, ale já to viděla tak že se mi vdává mamka a že je šťastná.  Nakonec jsem neslyšela od mamky ani slovo děkuju,ale to nevadí taková už holt moje máma je . Hlavně že mamka byla spokojená.                                                                                              

KAPITOLA 6.  

No a na jaře roku 2008 jsem se dozvěděla další skvělou zprávu, paní Kučerová, čekáte miminko no v tu chvíli jsem nevěděla mám li skákat radostí nebo brečet miminko v pořadí již třetí jsem si moc přála, jelikož jsem chtěla holčičku, ale na druhou stranu Davídek stále nemluvil navíc se u něj začaly projevovat různé zvláštní projevy (panický řev když jsem měla vlasy v culíku to mi rval gumičku z vlasů, stále třepal věcmi, kroutil různě prsty a hračky ty používal velmi zvláštním způsobem.) Ale doktoři stále mleli tu svou. TO DOŽENE !!!  Mě zatím v bříšku rostl další přírůstek do rodiny v prosinci se nám narodila Kristýnka byla úžasná strašně malinkatá na porodnici z toho měli docela srandu jelikož tam byla nejmenší , měřila jen 42 cm a vážila pouhé 2200 g , jediné co mě proběhlo hlavou bylo jestli bude jako Davídek , jestli bude také tak pomalá , měla jsem z toho velký strach do toho jsem jí ani nekojila , jelikož po kojení mi nenabírala na váze po tom, co přešla na umělou stravu, tak nám rostla jako z vody. Jenže musela zůstat v porodnici, než nabere na váze a co já???? Bylo pár dní před vánocemi já doma neměla skoro nic nachystaného a do toho manžel doma válčil s nemocnýma klukama, nedalo se nic dělat malou Týnku jsem musela nechat v nemocnici, aby mohla v klidu nabírat na síle a spěchala jsem domů léčit kluky jelikož jsem nechtěla domů přivést malou, když tam bráchové marodily zaplať pánbůh, jsem vše stihla kluci byly zdraví Týnka nám nabírala na váze cukroví napečený, dárečky nachystaný a tak nic nebránilo tomu přivézt Týnku domů bylo 23 prosince takže krásný vánoční dárek, kluci jí viděli poprvé jelikož jsem je tam nechtěla brát, když byli nemocní. Nadšení ze sestřičky se moc nekonalo Davídek to totálně ignoroval a Jiřík byl zklamaný z toho že to byla holka, chtěl bráchu, se kterým by si mohl konečně hrát . 

                                           
KAPITOLA 7.       

Davídek v srpnu slavil své třetí narozeniny, v Hostinném se opět konala pout, jakož to každý rok na jeho narozeniny měla přijet i moje mamka s Honzou, aby mu popřály, bylo již odpoledne a máma stále nikde ani telefon nezazvonil. Na to že tam před tím byla téměř obden mi to bylo divné, zkoušela jsem jí volat, ale nikdo mi to nezvedal, uběhl celí týden a stále nic. Po týdnu se u mě stavěli bráchové, volala jsem mámě proč nepřijela a nebo, alespoň nezavolala, aby Davídkovi popřála k narozeninám na to mi bylo řečeno, že DAVÍDEK JE BLBEJ A NEMÁ Z TOHO ROZUM !!!!!! Bylo to snad to vůbec nejhorší co moje máma kdy vypustila z pusy . Něco takového jsem nečekala po tomhle co pronesla, jsem jí řekla , že už jí u nás nechci nikdy vidět . Bráchům jsem to řekla taky ad to doma mámě vyřídí . Nejhůře to nesl asi malej Jiřík nechápal proč k nám už babička nejezdí a já jsem mu přece nemohla říci , že babička se vykašlala na Davídka a tak jsem mlčela .  

                                                                   
KAPITOLA 8.

Čas plynul jako voda s malím Jiříkem bylo na čase jít k zápisu do školky, když jsme se tam dostaly bylo nám od paní ředitelky řečeno ad se tam zastavíme ještě jednou až tam bude paní z SPC ( SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÉHO CENTRA.) Tedy né že by Jiřík měl nějaký problém jen mi malinko zadrhával v řeči. Když jsme se tam dostavili tak začal takoví malí výslech, jak Jiřík jaký byl porod a co sourozenci no a v tom padla řeč na malého Davídka nějak jsem se rozpovídala a paní psycholožka s paní ředitelkou po chvilce přemyšlení řekly, že když si vyběháme nějaké doktory tak nám vezmou do školky i Davida docela mě to zaskočilo. Vždy byl na plenách, nemluvil, byl to prostě náš Davídek.  Když jsem to řekla manželovi tak na to řekl, proč ho dávat do školky ten nápad se mu moc nelíbil Davídka prostě bere takového jaký je a dle mého názoru, ho má nejraději. Ale já jsem byla toho názoru, že když Davídek půjde do školky tak se třeba trošku něčemu naučí hlavou se mi honilo, že třeba nosí plínky kvůli tomu, že jsem něco zanedbala Jíra mi na nočník chodil už na roce a Davídek na 4 letech stále plínky, co když za to můžu já!!!!  Měla jsem z toho hrozné obavy. Měla jsem doporučenou paní psycholožku v Trutnově zhruba v polovině července jsme tam byli objednáni , jely jsme tam manžel čekal venku s Jiříkem a Týnkou když jsem si s tou paní povídala, sledovala Davídka , koukala, jak si hraje s hračkami a asi po hodině co jsem se tam potila a vyplňovala nejrůznější lejstra z ní vypadlo : PANÍ KUČEROVÁ DLE MÉHO NÁZORU DAVÍDEK TRPÍ VELMI VÁŽNÝM POŠKOZENÍM MOZKU PŘEDBĚŽNÁ DIAGNOZA DĚTSKÝ AUTISMUS . Moje reakce v tu chvíli , co to je? Dá se to léčit? Uděala jsem něco špatně? Jak se to stalo? V očích jsem měla slzy, koukala na Davídka, jak si tam točí autíčkem a jen vzdáleně jsem slyšela paní psycholožku, jak říká, že je to trvalé, neléčitelné, a že ještě musíme podstoupit spoustu vyšetření, aby diagnózu potvrdily. Paní doktorce jsem se slzami v očích poděkovala, dala nám ještě nějaká doporučení k lékařům a šla jsem s Davídkem ven. Tam čekal taťka z dětmi , optal se mě co u doktorky, tak jsem mu řekla vše, co jsem zachytila, jelikož v tom šoku jsem polovinu věcí zapomněla.  Třásl se mi hlas byla jsem úplně v šoku a co zaskočilo ještě víc byl manžel, děal jako bych mu nic neřekla. Byl úplně klidný na nic se neptal a v klidu a pohodě chodil s Davídkem po krámě a nakupoval. Jako bych nic neřekla, nechápala jsem to, jak může být tak flegmatický? Proč o tom nemluví? Dlouho jsem to nechápala. Pro mě to byl šok, nevěděla jsem jak se mám chovat, jak se tvářit, co teď mám dělat byla jsem z toho zoufalá, ono jako zpráva váš syn je postižený! Mám pocit, že i když to člověk celou dobu tušil, tak když to slyší tak mu to podrazí nohy, mě to tedy srazilo na zem. Nevěděla jsem jak se mám zachovat a ani co mám dělat a nikdo mi nedokázal poradit. Nebyl tu nikdo kdo by mi pomohl potřebovala jsem o tom s někým mluvit, ale manžel se tvářil jako když to jde kolem něj, jako by neslyšel mé volání o pomoc. Nenáviděla jsem doktory vinnu jsem házela na ně, pak jsem zase nenáviděla sebe a vyčítala jsem si, že jsem to třeba zavinila já. Doslova mi to obrátilo život na ruby. A není horší pocit, když člověk neví jak s touto zprávou naložit věděla jsem že nás čeká dlouhá cesta.   

KAPITOLA 9.             

A taky že jo dostaly jsme spoustu doporučení k nejrůznějším lékařům, nevěděli jsme kde začít. Mě to na jednu stranu přišlo jako by si nás přehazovaly jako horký brambor, nedokázala jsem pochopit co to je za postižení a co nás všechno čeká, lítaly jsme od doktora k lékaři samí psycholog a specialista , ale pořád dokola říkaly to samé „dětský autismus“: ale aby nám někdo řekl co to je a jak se to stalo a co se s tím dá dělat. Ne prostě nic!
Když už jsem začala být vážně zoufalá, dala mi sestřička od naší obvodní lékařky leták, „Diakonie Vrchlabí“: nevěděla jsem co to je a ani jsem nechápala jak by nám mohly pomoci, ale jak se říká zkusit se má všechno do Vrchlabí jsme jezdili poměrně často, jednou jsem manželovi řekla ať mi tam zastaví, sice se mu to moc nelíbilo, ale nakonec mi tam zastavil. Nevěděla jsem, co od toho mám očekávat, ale zvědavost zvítězila. Vzala jsem děti a zazvonila, otevřela nám strašně sympatická paní taková usměvavá, již svým jednáním mě dobíjela energií, pozvala nás dále a já jí pověděla co nás potkalo a že nevím jak se s tím poprat, ona mi vysvětlila co jejich středisko poskytuje za služby.

(článek je uveden v původním znění autora)

 

Poskytované služby

Středisko v číslech

Poskytujeme 0 sociálních služeb
vloni jsme pomohli 0 uživatům
a to všechno se 0 zaměstnanci.